Po internetu koloval autentický dopis, který producent Steve Albini poslal všem třem členům Nirvany v roce 1993, tedy v době, kdy se chystali natáčet svoji třetí, a jak se později ukázalo, taky poslední desku In Utero.

Kopie dopisu je součástí luxusní edice alba, která vychází k dvacátému výročí vydání nahrávky. Zároveň ale jde o vzácný důkaz toho, jak složitě se album rodilo. Albini totiž cítil potřebu ujistit se, že je s členy tehdy už světově proslulé kapely naladěný na stejnou vlnu.

V jednom z odstavců několikastránkového dopisu Albini píše: „Většina dnešních producentů vnímá desku jako projekt a kapelu jenom jako součást tohoto projektu. Cílem je podle nich pečlivě navrstvit jednotlivé nástroje tak, aby dosáhli předem vytyčeného zvuku. Pokud během toho kapelu trošku zmanipulují, nevadí to, pokud to slouží cíli. Můj přístup je přesně opačný.“

Rychlý proces

Tohle kapela potřebovala. Po vydání komerčního trháku Nevermind se totiž Nirvana začala měnit v nevábný popkulturní artefakt – tím se sice pro většinu hudebního publika nakonec taky stala, v roce 1993 ale bylo přece jenom ještě příliš brzo.
Kurt Cobain chtěl mluvit, zpívat a řvát, především o tom, jak jej úspěch předchozí desky Nevermind vykolejil – společně s jeho špatným zdravotním stavem a narozením dcery Frances Bean šlo o zásadní stresové faktory, které chtěl Cobain pomocí ostré hudby vyhnat ze své hlavy.
Logicky si vzal na pomoc producenta (on sám o sobě zásadně mluvil jako o zvukovém inženýrovi), který byl proslulý svým minimalistickým přístupem k natáčení desek. Albini byl obvykle schopný zachytit charakteristický zvuk kapely za jeden nebo dva dny, na konec zmíněného dopisu Nirvaně ostatně připojil lakonický vzkaz: „Pokud vzniká deska déle než týden, buďte si jistí, že to někdo pořádně zkazil“.

Natáčení alba In Utero sice nakonec trvalo déle než onen týden, v kontextu toho, jakým způsobem bylo tehdy běžné pracovat, šlo ale o nebývale rychlý proces.

Nekompromisní výsledek

Nebývale nekompromisní byl i výsledek – Albini potvrdil svou pověst člověka, který nechává kapele volné ruce, řídil se heslem: „Když máte skvělého bubeníka a kvalitní bicí soupravu, prostě k tomu hoďte pár mikrofonů“, a z jeho studia tak vyšla Nirvana vyzbrojená intenzivním albem, které mělo být plivnutím do tváře nejenom nahrávací firmě, ale i stále rostoucímu zástupu fanoušků.

Nevyšlo ale ani jedno. Ještě než se album In Utero k posluchačům vůbec dostalo, zaseklo se právě u představitelů labelu DGC, kteří pochopitelně získali pocit, že album nemá stejný komerční potenciál jako Nevermind. Po několika týdnech neshod tedy label najal producenta R.E.M. Scotta Litta, který provedl drobné změny ve zvuku a kompletně zremixoval singly Heart-Shaped Box a All Apologies.

Albini se sice od Scotta Litta distancoval, přesto desce původní syrová energie ani moc nechyběla. Všudypřítomný ironický a sarkastický duch, který Cobain podvratně procpal do většiny textů, fanouškům učaroval – při zpětné interpretaci navíc nabídl spoustu indicií vedoucích k sebevraždě, kterou Cobain nakonec spáchal zhruba půl roku po vydání alba.

Ve světle masivního obchodního úspěchu desky (pětinásobná platina, téměř pět milionů prodaných kusů) je velmi snadné zapomenout na to, že jde vlastně o velmi niterné a intimní vyznání.

Právě dvacáté výročí ale nabízí víc než dobrou příležitost odhrnout nánosy popkulturních odkazů, zbavit se lidí, kteří na Nirvaně parazitují a znovu si uvědomit, že největší síla Nirvany nebyla v revolučním pojetí zvuku, ale v naprosté oddanosti věci.

Cobain svlékaný z kůže

Cobain byl tak pevně přikovaný k myšlence natočit opravdovou a syrovou desku, až to může z dnešního pohledu působit až směšně. Deska In Utero totiž nemanipuluje, nekalkuje s posluchačem a i s odstupem dvou dekád se zdá, jakoby vůbec nebyla součástí tehdejšího hudebního proudu.

Samotný název prozrazuje silnou touhu Cobaina vrátit se zpět do bezpečí dělohy, už ve druhé skladbě Scentless Apprentice ale sám vyvolává neutuchající dojem ohrožení: zpívá tak, jakoby se u toho svlékal z kůže.

In Utero je dvousečná zbraň – skladba Rape Me si bezostyšně utahuje z předchozího megahitu Smells Like Teen Spirit, zmíněný singl Heart-Shaped Box naopak veškeré ostny ironie postrádá – spíš než cokoliv jiného jde o zoufalý výkřik uvězněného člověka, který se, stejně jako samotná píseň, pohybuje ve dvou extrémech – tiché kontemplaci a agresivní explozi.

Speciální výroční vydání desky In Utero obsahuje i zbrusu nové mixy, které nepřipravil nikdo jiný, než samotný Albini. Přestože změna ve zvuku je slyšitelná, můžeme ji připsat spíš na vrub notorické známosti původních skadeb než čemukoliv jinému. Slouží spíše jako studijní materiál pro oddané fanoušky.

Bylo by ale škoda myslet si, že je In Utero určeno jenom jim – samotná deska totiž může stejně dobře zapůsobit i na celou řadu posluchačů, pro které je Kurt Cobain spíše marketingová značka než osobitý hudebník a kteří mají pocit, že Nirvana zaprodala sama sebe a do současného atomizovaného hudebního světa už nemůže vstupovat. Nejlepší nahrávka z úzké diskografie Nirvany v každé jedné skladbě dokazuje, že to tak není.